Přeskočit na obsah

Třída Mogador

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Třída Mogador
Mogador
Mogador
Obecné informace
UživatelVlajka Francie Francouzské námořnictvo
Typtorpedoborec
Lodě2
Zahájení stavby1934
Spuštění na vodu19361937
Uvedení do služby19381939
Osud27. listopadu 1942 potopeny vlastní osádkou
Předchůdcetřída Le Fantasque
Nástupcetřída Le Hardi
Technické údaje
Výtlak2884 t (standardní)
4018 t (plný)[1]
Délka131 m (mezi svislicemi)
137,5 m (max.)
Šířka12,67 m
Ponor4,57 m
Pohon4 kotle, 2 turbínová soustrojí
4 lodní šrouby
92 000 shp
Rychlost39 uzlů
Dosah4000 nám. mil při 18 uzlech
Posádka264 (284 vlajková loď)
Výzbroj8× 138,6mm kanón (4×II)
4× 37mm kanón (2×II)
13,2mm kulomet Hotchkiss (2×II)
10× 550mm torpédomet (2×III, 2×II)
40 min

Třída Mogador byla třída torpédoborců francouzského námořnictva z období druhé světové války a zároveň poslední třída francouzských „supertorpédoborců“. Svými parametry se blížily lehkým křižníkům. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1939–1942. Oba byly za války potopeny. Stavbě dalších deseti torpédoborců této třídy zabránilo vypuknutí války.

Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Objednány byly v rámci programu pro rok 1936.[1] Torpédoborec Mogador postavila loděnice Arsenal de Lorient v Lorientu a jeho sesterskou loď Volta loděnice Ateliers et Chantiers de Bretagne v Nantes. Do služby byly přijaty v letech 1938–1939. Stavba dalších deseti torpédoborců byla zrušena před založením kýlu kvůli válečné porážce Francie. Lišit se měly zesíleným trupem, větším dosahem a vylepšenou výzbrojí (ovšem pouze se šesti torpédomety). Byly to tři jednotky objednané v roce 1938 (Desaix, Hoche, Kléber), jedna v roce 1939 (Marceau) a šest v roce 1940 (Bayard, Bruix a čtyři další).[2]

Jednotky třídy Mogador:[2]

Jméno Loděnice Založení kýlu Spuštěna Vstup do služby Osud
Mogador Arsenal de Lorient 1934 9. června 1937 srpen 1938 V letech 1940–1942 podřízen vládě ve Vichy. Dne 27. listopadu 1942 v Toulonu potopen vlastní posádkou. Vyzvednut 1943 a sešrotován.
Volta Ateliers et Chantiers de Bretagne 1934 26. listopadu 1936 březen 1939 V letech 1940–1942 podřízen vládě ve Vichy. Dne 27. listopadu 1942 v Toulonu potopen vlastní posádkou. Vyzvednut 1943 a sešrotován.

Konstrukce

[editovat | editovat zdroj]
Mogador

Hlavní výzbroj představovalo osm 138,6mm kanónů umístěných ve čtyřech dvoudělových věžích. Doplňovaly je čtyři 37mm kanóny, čtyři 13.2mm kulomety a deset 550mm torpédometů. Nést mohly též až 40 námořních min. Pohonný systém tvořily čtyři kotle a dvě turbínová soustrojí o výkonu 92 000 shp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 39 uzlů. Dosah byl 4000 námořních mil při rychlosti 18 uzlů a 3000 námořních mil při rychlosti 20 uzlů.[1]

Modifikace

[editovat | editovat zdroj]

Při opravách poškození způsobených Brity v Mers-el-Kébir Mogador přišel o třetí dělovou věž. Protiletadlová výzbroj byla posílena o čtyři 37mm kanóny a osm 13,2mm kulometů. Lehká výzbroj byla posílena i na torpédoborci Volta. Tvořily ji dva 37mm kanóny, dva 25mm kanóny, osm 13,2mm kulomety a osm 8mm kulometů.[1]

Operační nasazení

[editovat | editovat zdroj]
Mogador poškozený Brity v Mers-el-Kébiru

Po francouzské kapitulaci zůstaly obě lodi věrné vládě Vichistické Francie. Byly součástí francouzské eskadry napadené 3. července 1940 při útoku na Mers-el-Kébir. Poškozený Mogador musel najet na břeh, aby se nepotopil. Volta byl jednou z mála lodí, které unikly z přístavu a odpluly do Toulonu. Poškozený Mogador sem odplul později. Po okupaci Vichistické Francie Německem zde obě lodi, dne 27. listopadu 1942, potopila vlastní osádka. Později byly vyzvednuty, ale již nikdy neopraveny.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mogador class destroyer na anglické Wikipedii.

  1. a b c d GARDINER, Robert. Conways All the World's Fighting Ships 1922–1946. Annapolis: Naval Institute Press, 1980. S. 269. (anglicky) 
  2. a b MOGADOR destroyers (1938 - 1939) [online]. Navypedia.org [cit. 2021-10-12]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]